Naviják - významný pomocník

V počátcích létání nebyl znám jiný způsob jak dostat kluzák do vzduchu, než vystřelit jej pomocí gumových lan z vrcholu kopce dolů. S rozvojem techniky přichází i nová možnost startu pomocí navijáku. Přítomnost kopce již ku vzletu není nutná a tak lze k létání využít i rovnou louku či pastvinu. 

Naviják stojí na jednom konci plochy, větroň na druhém. Rychlost navíjení lana dává kluzáku potřebnou energii pro dosažení potřebné výšky.

Konstrukcí bylo mnoho - nejprve ty jednodušší, které využívaly jeden buben, na který bylo lano navíjeno. Takový provoz představoval - co start, to jedna jízda s lany zpět na start, což trvalo dlouho. Bylo potřeba správně nadimenzovat jak výkon motoru, tak i spojku, převodovku a samotné lano. Pokud některá z těchto věcí měla slabinu, tak to bylo předmětem neustálých oprav. Nejčastěji praskala lana. Když prasklo, nemohlo se létat.

Šikovní konstruktéři tedy vymysleli konfiguraci navijáku, který měl jeden motor, ale možnost navíjet 2 lana na dva samostatné bubny. To snížilo počet nutných přejezdů s lany a zároveň dávalo možnost létat na jedno lano zatímco to druhé bylo opravováno. Motory používané v navijácích nebyly žádní drobečkové. Kupříkladu naviják Herkules II má v sobě motor z tanku - Praga E (ten měl původně válce do V). 

Při startu na navijáku člověk zažívá podobný pocit, jako pilot při startu parním katapultem z letadlové lodi. Po napnutí lana následuje krátký rozjezd a přechod do stoupání pod úhlem, který se v bezpečné výšce nad zemí ještě zvětší. Takto pokračuje větroň na laně do výšky cca 250-300m - zde velmi záleží na protivětru a délce letiště. Když pěkně duje, tak se naviják jen "převaluje" a fáze stoupání může být delší - tedy větší je i dosažená výška.

Organizace navijákového provozu je náročná na počet lidí, kteří jsou k tomu nutní:

Startér - člověk na startu, který udává navijákaři vizuální zpětnou vazbu o tom, zda je kluzák připraven a lano správně napnuto.

Pomocníci na startu - minimálně 2 - kteří zapnou lano do vypínače nebo tzv. klíče do závěsů v kování větroně po stranách trupu. Tito také drží větroň za konce obou křídel, aby nedošlo k nežádoucímu vybočení těsně před rozjezdem.

Navijákař - osoba sedící na navijáku, obsluhující tento stroj během vzletu

Pomocník navijákaře - osoba, která opakuje vizuální návěsti po startérovi a předává případné změny navijákaři, který během vzletu musí udržovat oční kontakt s větroněm na laně.

Traktorista - stará se o dopravu lan od navijáku zpět na start

Suma sumárum to máme minimálně 6 lidí nutných pro to, aby se ten sedmý - sedící ve větroni - mohl na navijáku nechat vytáhnout. K tomu je třeba ještě přičíst instruktora a někoho u rádia na řídicí věži.

V dávných dobách, kdy se počet žáků v jednom ročníku pohyboval kolem 20, nebylo problém zajistit jak provoz na navijáku, tak i třeba vyčlenit 2 další dobrovolníky pro zajištění zápletu prasklého lana. V současnosti bývá počet žáků mnohem nižší, takže by si nedokázali navijákový provoz sami zabezpečit.

To bývá často důvodem, kvůli kterému je přistupováno k finančně nákladnější tzv. aerovlekové výcvikové osnově, kde navijákové starty jsou nahrazeny startem za vlečným letounem, jehož zajištění je na počet osob výrazně méně náročné.

I to je důvodem, proč lety na navijáku jsou dnes tak vyjímečné, avšak svoji dynamikou velmi populární. Proto aerokluby vyhlašují dny, kdy se sejdou zájemci o navijákový provoz a tento krásný, ale na počet lidí náročný, způsob vzletu si mohou znovu zažít.