Odešla legenda RAF
Původně měl být námořníkem, ale osud jej zavál (a německá ponorka potopila) do Anglie v době 2. světové války a tak se z něj stal letec.
Jako pilot RAF s Wellingtonem létal z afrického pobřeží nálety na okupovanou Evropu. Létal skoro na všem co tenkrát mělo křídla. Při jednom z návratů museli pro poruchu motoru sednout na Maltě a ve vojenských záznamech se k tomu okamžiku datují údaje "KIA" (Killed In Action - zabit v boji), což byl naštěstí jen úřední omyl. Od té doby však jakoby si jej "kmotřička" škrtla ze seznamu.
Historické prameny uvádějí svědectví vojáků ze zákopů, že bez ohledu na osobní bezpečnost se s letounem vracel a kontroloval, zda nepřátelské kulometné hnízdo je doopravdy umlčeno.
Při náletech po shození bomb nedělal - na rozdíl od ostatních - levou zatáčku, aby viděl, zda se trefili, ale točil "přes ruku" shodně na stranu co byli doprovodní stihači, kam nepřátelská protiletadlová palba nesměřovala. Takové "finty" mu umožnily přežít válečné nástrahy a dožít se konce války. Po válce začal létat i vrtulníky a má na svém kontě celkem 20 tisíc letových hodin.
Seznámil jsem se s ním, když mu táhlo na 90. Vysoký, vypadal na 70 a "pálilo" mu to jako padesátníkovi. Dalo se s ním mluvit naprosto úplně o všem - létání, ženách i politice.
Zalétali jsme si spolu na simulátoru pod dohledem Sira Jiřího Kobrle.
V 90ti letech - tedy ve věku, kdy jeho vrstevníci chodí k lékaři pro recepty a pilule - úspěšně prošel prohlídkou na ÚLZ (Ústav Leteckého Zdravotnictví) a získal platné osvědčení zdravotní způsobilosti II. třídy. Dle jeho slov dosud nezažil lékařskou prohlídku takového rozsahu a důkladnosti.
Když mu bylo 92, "dali" jsme si pár okruhů na C-152 v Jaroměři a i když by se dalo diskutovat o tom, kdo se od koho měl víc co učit, byl to papírově můj nejstarší a zároveň i nejváženější žák.
Naše letecká skotačení skončila, když se s ženou Ingelou odstěhovali do Švédska. Hovory přes Skype měly vždy minimálně hodinu, a pořád byla spousta témat k povídání.
S Robertem se člověk nenudil. Těšil jsem se, že se s ním uvidím, až bude příští rok na podzim slavit 100. O to více mne překvapila a zaskočila zpráva, že Robert Lavack v sobotu 10.8.2019 zemřel. Nepočítal jsem s tím. Ano prostě nepočítal - ne u Roberta, který měl v plánu dožít se alespoň 107, aby překonal nejstaršího člena RAF a měl k tomu vskutku dobře "našlápnuto". Jeho elán a vitalitu bych chtěl mít.
Roberte, asi nebudu sám, komu budeš chybět.