1. výročí vydání knihy

Rok se s rokem sešel a slavíme první výročí. Větší část nákladu knihy je již mezi čtenáři a je to jen dobře - tam je jí nejlépe. Přitom více než polovina čtenářů si knihu pořídila hned po jejím vydání, aby měli dárek k vánocům a nebo ji sama našla pod stromečkem.

Takto to vypadalo první dny po vydání.

Většina čtenářů jsou občané Dvora Králové a okolí - je to logické, protože těžiště příběhů a událostí se mnohdy týká jejich příbuzných, známých, nebo i jich samých. Neznamená to však, že by lidé z ostatních míst republiky neměli zájem. To vůbec ne. Ozvali se "srdcaři" z Litvínova, Chomutova, Rané, Prahy, Brna, Mutěnic, Vyškova, Otrokovic, Kroměříže, Uherského Hradiště, Olomouce, Ostravy, Náměšti, Českých Budějovic i Hradce Králové. Pražáci v tomto směru vedou - inu kdo nemá nějakého příbuzného v Praze, že?

Pár výtisků měla (a v tuto chvíli opět má) k dispozici paní Helena Rezková - vydavatelství Regiona.

Paní Rezková na předvánočních trzích v Hradci Králové

S distribucí pomáhá i městské informační centrum a knihkupectví U Veselých ve Dvoře Králové nad Labem.

Vlastní distribuce

Nevyužívám služeb knižního velkoobchodu - to by cena vyskočila na více než dvojnásobek - a tak se snažím koordinovat distribuci pomocí přátel a kamarádů mých budoucích čtenářů. Co jsem si to jen na sebe "ušil"? Avšak na druhou stranu, který autor může říci, že se s většinou svých čtenářů setkal osobně?

Přes skutečnost, že - až na pár vyjímek - příliš nepodporuji anonymní a konzumní zasílání poštou, kde nevíte kdo Vám zásilku poslal, jak vypadá a co dělá - stejně tak příjemce je v podstatě neznámý, jsou i "poštovní" ohlasy pozitivní. Jeden za všechny: "Lépe zabalenou zásilku jsem ještě neobdržel, děkuji." 

I když je tato kniha svým způsobem unikát, který se nebude opakovat, tímto ještě získává na váze a vyjímečnosti.

Funguje to tak, že zpravidla kdokoli si knihu objedná, musí pro její získání i trošičku něco udělat. Není to složité, ale není to jen o tom vztáhnout ruku do regálu a v "loterii knižních hřbetů" vybrat onu šťastnou. A čtenáři této knihy moc dobře vědí proč to dělají. Stojí jim to totiž za to. 

S většinou čtenářů se setkám osobně. Ať jsou odkudkoli, pokaždé je to stejné - lehký údiv (předem vědí, že je to A4, ale když se to vidí in natura je to  prostě premiéra), pak pohladí desky hladké jako čerstvě vylíhlý kaštan a už ji nedají z ruky.

Zážitky z distribuce

Je příjemné se setkávat s lidmi, kteří budou výsledek Vaší práce posuzovat. Jak jinak bych mohl zažít i nevšední situace? A mnohdy jsou to okamžiky vskutku unikátní. O setkání ve sklípku, či s Templářským zbrojnošem jsem již psal.

ve sklípku U Buchtů

Přímo bleskové předání zásilky knih mužům ve stejnokroji bylo také nevšední zpestření. Zajištění perimetru - předání zásilky - vyklizení prostoru - vše vyřízeno během půl minuty. Jediní, kdo překvapeně valili oči, byli moji kolegové v práci - vůbec nechápali která bije. Pozn. zkoušel jsem též rozvinout myšlenku, že by si kluci od vrtulníků přiletěli pro knížku ke mě do práce, ale zatím je to otázka stále otevřená. Inu i kreativita má své meze.

Některá setkání jsou náročnější avšak i přesto velice příjemná. Takovým bylo například předání knihy ve Strahovském klášteře. Byl chladný večer a dorazil jsem celý prokřehlý. Nabídka ochutnávky zkapalněného ovoce - kdo by odolal pohostinnosti pana profesora a paní Marie?

Nebo koordinace dopravy knih do severních Čech přes muzeum Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi. Někdo to však musel do té "Bolky" hodit, a tak jsem jel ze Dvora do Prahy přes Mladou Boleslav, ale ouha, ona v noci byla bouřka a vichřice polámala stromy, které byly všude přes cestu. Fronty aut. Takže abych se vůbec dostal dál, jel jsem - po poradě s místními - oklikou. "Tam je cesta", říkali. To pole bylo na kopci, ale "pod vodou", takže na nějakou otočku a zpátečku, nebylo pomyšlení - prostě jsem nesměl zastavit, nebo bych šel dál pěšky a se šnorchlem. A tak to nakonec dopadlo tak, že jsem dolů do Miletína přijížděl od severu po "polňačce" jako sáně na bahně, jen velmi zhruba korigoval rychlost jízdy a doufal, že se do tý mezery tam dole mezi ploty trefím. Paříž - Dakar hadr. Ale co by člověk neudělal pro čtenáře?

Jindy jsem - hned po ránu - předal knihu čtenáři, co pracuje u Travel Service a došly mi tašky. Znáte to - "syndrom bramborových lupínků" - hrabete, hrabete, až najednou hrábnete do prázdna. A tak si knížku odnesl jen tak v ruce. A jak ji měl v práci na stole, šel kolem jeho kolega-pilot, se kterým jsem kdysi dělal instruktorák, a povídá: "Copak to tu máš?" - no a za chvíli mi už zvonil telefon. Dali jsme si rande o pár dní později, a onen den mi opět volá. "Aha, asi bude potřebovat přeplánovat na jiný termín - to se občas stává", řekl jsem si, ale dostal mne dotazem: "Potřeboval bych tři kusy". Měl to pro kolegy soutěžní navigátory. Však je tam o nich obsáhlá kapitola i včetně hádanek (autentické "ostré" soutěžní fotky dodal Franta Železný ze svého bohatého archivu).

Případ, kdy někdo knihu jen půjčil někomu z rodiny k nahlédnutí, a ten si ji již nechal se slovy: "Hele, kup si novou, tuhle mi neber", byl nejeden.

Zaměření čtenářů

Jsou úzce zaměření čtenáři, kteří "jdou" takřka po jedné specifické věci. Někoho zajímají letci RAF, jiný se rozplývá nad předválečnou historií. Pro běžného čtenáře "nedvoráka" je nejspíš vhodné začít nejprve tou novodobou barevnou částí, která obsahuje informace z poměrně nedávné minulosti a teprve poté se pustit do hlubších historických zákoutí. Jsou však i tací, co to vezmou šmahem a jedním dechem "udělají" celou knihu od Šonky po Blériota.

Pomáhá tomu nejspíš i fakt, že při plánu výroby knihy jsme si řekli, že zvolíme velikost a typ písma s ohledem na předpoklád, že knihu budou číst převážně starší ročníky - tedy s podpůrnou optikou. Také jednotlivé stránky jsou lehce tónovány, aby se - zejména při umělém osvětlení - text dobře četl a oči se neunavovaly nadměrným množstvím odraženého světla. Mělo to i jeden vedlejší efekt. V části, kde jsou dobové černobílé fotografie, se čistě bílá vyskytuje jen v těch fotkách a dobových dokumentech, a tyto jakoby vystupovaly ze stránky a jsou plastičtější.

Kniha jako prostředník

Distribucí mezi známými se kniha stává prostředníkem k setkání lidí, kteří by se jinak buď vůbec nesetkali, či by hledali důvod se setkat. Je to takový katalyzátor lidských setkání - a jsem tomu rád. Pokud si ti dva (a bývá jich i více) při předání poklábosí o létání nebo skočí "na jedno" a při tom proberou co kde při létání zažili, tak to je další dimenze, kterou tato kniha má.

A přiznám se, že to tak ani původně nebylo myšleno, ale vyučili jste mne milí čtenáři - našli jste další rozměr - a za to Vám patří můj dík.

Doplnění historických archivů

Podařilo se i doplnit historické archivy o našich letcích RAF. Většinou jsou totiž u nás k dispozici údaje tak do roku 1948, než upadli v nemilost. Pak se stopa ztrácí. Jejich současní rodinní příslušníci řeší přesně opačný problém. Mají informace z období po emigraci, ale nevědí, co bylo před tím i když třeba mají přístup i do archivů RAF. Tak se např. podařilo doplnit informace o Jaromíru Stříhavkovi, jehož rodina v Anglii byla velmi ráda za podklady, které jim Jan Rail - historik z Náchoda - poskytnul a na oplátku oni jemu poskytli doklady (zejména z archivů RAF), ke kterým by se jako nečlen nejužší rodiny, neměl vůbec šanci dostat. Tak si obě strany doplnily prázdná místa. Prostě příkladná spokojenost na obou stranách. Přitom na počátku byla naše kniha, kde se čtenář z Hradce Králové dočetl, že J. Stříhavka byl jmenován čestným občanem a napsal mi dopis, kde mi sděluje, že o tom podá zprávu do Anglie jeho synovi, který dává dohromady rodinnou kroniku. Věnovali jsme tomu samostatný článek.

O tajemství jednoho hrobu - pplk. RAF Timothy Hubeného - jsme psali nedávno.

Za každý takový příběh jsem moc rád, protože to znamená další střípek do mozaiky, které se říká historie. Není to tedy jen o tom vydat a distribuovat knihu - to je jen začátek cesty. Je to počin, který stojí na počátku celého řetězce dalších událostí, které na to navazují a nebýt oné knihy na počátku, probíhaly by jinak, nebo by nenastaly vůbec, což by byla škoda. A řeknu vám, je to velké zadostiučinění, když člověk vidí, že díky tomu, že prakticky celý rok nědělal nic jiného ve snaze, aby kniha mohla v pořádku vyjít, se nyní naplňují osudy jiných, kteří jsou za to velmi vděčni, protože jinak by ten jejich příběh zůstal neúplný či bez konce zapadlý prachem zapomnění.

Vždy, když nějakou novinku pak vyprávím svému otci - spoluautorovi - je na něm vidět, že i přes svých 86 křížků rozkvete jak kytka na balkóně a je rád, že se to podařilo dotahnut do konce a zároveň, že myšlenka žije a rozvíjí se dál.

A takhle to obyčejně vždycky končí. 

Pokud plánujete dárek k Vánocům, dejte vědět, ještě pár kousků se tu najde. 

Ale pospěšte si - nebudou.